O expedici


»Iliniza   »Cotopaxi   »Chimborazo   »Huascarán   »Trek kolem Alpamaya   »Pisco  

Jihoamerická expedice do Ekvádoru a Peru se uskutečnila v termínu 7. 6. - 3. 8. 2007 jako akce Horoleckého oddílu Stěžery. Byla postavena na programu a zkušenostech expedice stejnojmenného oddílu z roku 2001. Jejím hlavním cílem byl pokus o výstup na Huascarán (6768 m). První část výpravy na ekvádorské sopky tak byla myšlena především jako příprava a aklimatizace na větší výšky. Program tedy nebyl nijak pevně daný, vše záviselo především na přízni počasí a případných komplikacích plynoucích z prostředí nám neznámého.

Že se vše zadařilo více než úspěšně a nadočekávání, dokládá především to, že se nám podařilo nejen vystoupit na 3 ekvádorské sopky (Illiniza, Cotopaxi, Chimborazo) a samotný Huascarán, ale i na další peruánský vrchol Pisco a ještě stihnout týdenní trek v Cordillera Blanca. Celá expedičně tak byla sportovně pojatá. Jiní turisté si raději užívají odpočinkovou dovolenou a oddávají se přepychu v hotelových casinech(http://cz.partypoker.com) poblíž pláží. My jsme dali přednost výstupům na sopky a trekování! Na následujích řádcích bych rád napsal pár postřehů z této cesty, nějaké to info o místních poměrech a vrcholech samotných.

Také bych Vám rád vřele doporučil přečíst si Frantovo článek, který ve stručnosti krásně popisuje celý průběh expedice.


Illiniza Norte (5126 m) - když počasí nepřeje

»Fotogalerie z Ilinizi

Po dvou dnech v Quitu, kdy jsme, prakticky s nulovou znalostí španělštiny, obstarávali potřebný proviant a plynové bomby (250g; 4,6$), vyrážíme na první kopec. Jede se na jih do městečka Machachi (1$/osobu), odtud do blízké vesničky El Chaupí a jeepem (z Machachi za 15$) po prašné cestě na parkoviště ve výšce 3900 m. Odtud jdeme sopečným pískem až chatě (4650 m) kde stavíme stany. Navzdory předexpediční aklimatizaci v Alpách se nám nespí moc dobře, navíc počasí nepřeje. Plán na vyšší jižní vrchol (ledovec) padá a vystupujeme na skalnatý (a nyní notně namrzlý) vrchol severní.

Zima jak v psírně, viditelnost nulová. Potřebujeme jen nadýchat výšku. Technicky nijak obtížné, 2:00 hod. Sestoupíme zpět do El Chaupí, kde se ubytujeme v noclehárně místního mafiána. Večer a následující ráno je samozřejmě naprosto jasno, tak aspoň fotíme vrcholy a vyhlížíme další cíl – Cotopaxi.

Ilinizas


Cotopaxi (5897 m) - nejvyšší činná sopka světa

»Fotogalerie z Cotopaxi

Přesun z El Chaupí do Parque Nacional Cotopaxi (vstup 10 $) probíhá po Panamericaně na korbě pickupu (15$) a poté v jeepu (30$). Takto se dostáváme až do výšky 4500 m. Odtud je to po svých k chatě José Ribas (4880 m) necelá hodinka. Tato procházka je velmi oblíbenou nejen mezi zahraničními turisty, ale také mezi ekvádorci, kteří to sem z Quita mají pouhých 70 km. Stavíme stany o pár metrů výše nad chatou (vpravo při pohledu zdola). Jsme jediní, ostatní zájemci o vrchol spí na chatě. Na vrchol to prý běžně trvá 6-8 hodin, vstáváme tedy v 1:00. Když vidíme, že lidé z chaty už vyrážejí k vrcholu, pospíšíme ještě a odcházíme o půl druhé.

Výstup není technicky náročný, prudký svah a výška však dělají své a tak se nám nejde úplně zlehka. Tedy až na Frantu, který jakoby výšku ignoroval a za zpěvu prostonárodních písní kráčí jako první. Na vrcholu jsme za 4 hodiny, je ještě tma a hrozná kosa. Ještě v šeru prohlížíme vrcholový kráter monstrózních rozměrů. Ani nečekám na slunce a pádím s Jagyčem dolů, strašně nám mrznou nohy a ruce. Cesta dolů za prvních paprsků slunce je už o mnoho veselejší. U stanů jsme v osm, chvíli odpočineme a v 13:00 už vyrážíme z parkoviště zpět k Panamericaně a busem do Quita.

Ilinizas


Chimborazo (6310 m) - nejblíže ke Slunci

»Fotogalerie z Chimboraza

V Quitu doplníme zásoby a busem se přesouváme 160 km na jih do Riobamby (3$). Najdeme hotýlek, odložíme nepotřebné věci a následující den jedem pick-upem (40 $) pod Chimborazo – tentokrát je parkoviště dokonce v 4800m. Opět se platí 10$ za vstup do parku. Do basecampu je to opět jen kousek – 300 výškových metrů. Já s Jagyčem stavíme stan, ostatní spí na chatě. Budíček 23:15! O půlnoci odchod. Výstup na hřeben ke skalnímu útvaru „El castilo“ znanemá 500 metrů po skále a ledu. Poté už jen nekonečný ledovcový svah. Nesmírně monotónní.

V 5:45 jsme na vrcholu přesně na východ slunce. Blíže se k němu na Zemi ani dostat nedá. Vrchol Chimboraza je k tomuto tělesu dokonce o 2,22 km blíže než Mt. Everest. V dáli pozorujeme oblak dýmu stoupající z aktuálně velmi živé sopky Thungurahua. Odborníci tvrdí, že do konce víkendu by snad ještě nemusela vybuchnout. A to je čtvrtek. Cesta zpět ke stanům už ubíhá lépe, trvá 2,5 hodiny. Vracíme se busem zpět do Riobamby.

Ilinizas


Huascarán (6768 m) - v zajetí ledu

»Fotogalerie z Huascaránu

Po zdlouhavém a v závěru dosti dramatickém přesunu do Peru, začínáme 13. 7. konečně stoupat do BC Huascaránu. Předtím ovšem bylo třeba zaplatit 65 Soles (cca 450 Kč) za vstup do parku. V porovnání se vstupy na komerční kopce je to cena více než symbolická. Najímáme spíše z recese 4 osly, kteří nám pomůžou s bágly. V základním táboře v 4250 m je pohoda, stojí tu sice několik velkých stanů peruánských průvodců, ale lidí je zde poskrovnu. Cesta do C1 je také vcelku idilická, tedy bývá. My si udělali nedobrolovnou exkurzi po skalních plotnách s lezeckým intermezzem, takže to zas tak monotónní nebylo. C1 jsme si udělali těsně pod ledovcem asi v 4900 m, místa na stany je zde opravdu poskrovnu, ještě, že tu kromě nás nikdo nebyl. Další den přecházíme v brzkých ranních (nočních) hodinách nebezpečně popraskaný ledovec do až do sedla, kde stavíme C2 (5950 m).

Počasí nám přeje, ale přesto už se v této výšce nedá moc mluvit o pohodovém přebývání. 16. 7. se nám zadaří úspěšně vystoupit na vrchol Huascarán Sur (6768 m), nejvyšší hory Peru. Prudký svah, zima, najasná cesta - je to pěkná dřina. Pocit splněného snu a výhledy ovšem stojí zato. Sestup z C2 den nato probíhá bez větších problémů. Kluci frčí až dolu do údolí, my s Frantou ještě trávíme noc v BC a vymýšlíme plán treku.

Huascaran


Trek kolem Alpamaya - putování přes 7 sedel

»Fotogalerie z treku

Po zasněžených vrcholcích vyrážíme na týdenní trek, kdy si chceme projít centrální část Bílých Kordilér. Necháváme se dovést taxíkem (70 Soles) do vzdálené podhorské vesničky Hualcallan. Odkud již do svých šlapeme směrem k východu. A vzhůru. Každý den přecházíme minimálně jedno 4tisícové sedlo a nastoupáme až 1600 metrů. Rozhodně se tedy nejedná o odpočinkovou záležitost. Odměnou jsou však nádherná liduprázdná údolí, výběrem odlehlejších a hůře dostupných tras se vyhýbáme většině komerčních turistů. Shora se pak na nás většinu času nepřístupně šklebí nádherné ledové vrcholy.

Huillca


Pisco (5752 m) - mezi velikány

»Fotogalerie z Pisca

Pisco je třešnička na dortu už tak úspěšné expedice. Taxíkem k jezerů Llanganuco a poté po svých do campu v 4900 m. Vzhledem k tomu, že máme výborně naaklimatizováno a potrénováno, je vše o poznání veselejší. 28. 7. vystoupáme za pouhých 2,5 hodiny na vrchol a už se jen kocháme. Pisco je obklopeno nespočtem vyšším, známějších a krásných vrcholů, a tak lze mluvit doslova o vyhlídkovém vrcholu. Je odtud snad nejhezčí výhled na Huascarán, z druhé strany pak ční pyramidy Artesonraju a v dáli Alpamayo. Vrcholy Huandoy jsou doslova na dosah ruky. Tento vrchol jsme si jaksepatří vychutnali. Taková pěkná tečka za tím naším případem.

Pisco